NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě jednou se vrátím k zásadním objevům roku 2020. Konkrétně ke kapele NUVOLASCURA z Los Angeles. V čem jsou tak výjimeční? Už tak pocitově intenzivní žánry jako screamo nebo emo violence šponují do naprostého extrému. Pomáhá jim v tom ženský vokál Ericy Schultz, který mi udělal díru do hlavy, a instrumentální souhra bicí soupravy a kytar. Oba dva nástroje posluchači nedopřávají úlevu. Postrockové vyklidnění, které bývá v těchto žánrech obvyklé, tu najdete jen velmi výjimečně.
Ostré kytarové pidlikačky a lehce disharmonické riffy neustále řežou do uší a uvolnění nenastává ani když rozjedou drásavé plochy. Bicí souprava velmi citlivě sekunduje. Dokáže být hřmotná a majestátní ve chvílích, kdy skladby potřebují zatěžkat, a současně i až hystericky chaotická, když kapela potřebuje emoce vyšponovat na maximum. Velmi dobře s tím korespondují i délky skladeb, nepřesahující tři minuty. Zapomeňte na roztahané kompozice u ostatních podobných kapel, u kterých lze odpočívat. Právě tou nervózní uspěchaností NUVOLASCURA dokáží docílit toho, že album jako celek působí ještě mnohem palčivěji. Neustále se žene dopředu, jakoby neměl být další den. Třináct skladeb tu je rozloženo do jednadvaceti minut. Nemohu si zpětně vzpomenout, kdy nějaká "emařina" měla podobně grindovou stopáž.
Dalším dílem do skládčky jsou kytarové figury, které místy působí téměř mathcoreově. Ačkoliv by k tomu žánr přímo vybízel, tak jakékoliv gradované pasáže jsou takřka zapovězeným elementem. NUVOLASCURA uznávají jen neklid, nedávají vám odpočinout. Těch několik chvil, které tak mohou působit, jako je třeba skladba „Essentially a Vivisection“, se rychle láme do sebedestruktivního chaosu. Jednoznačný vzkaz, že tady nejste v bezpečí. Pro desku je typický neustálý pohyb ve vražedném tempu. Staví nad hlavu veškeré žánrové šablony a přichází s konceptem chaotického technického hardcoreu, který barví silným emocionálním nábojem. Po velkém zástupu kapel, které si lebedily v bezpečných mantinelech uřvaného ema, je tohle blesk z čistého nebe, výrazně oživující celou tuto scénu.
Po velkém zástupu kapel, které si lebedily v bezpečných mantinelech uřvaného ema, je tohle blesk z čistého nebe, výrazně oživující celou tuto scénu.
8 / 10
1. As the Mask Begins to Slip
2. Disguised in Scintillations
3. Victory Position
4. For Their Own Diversions
5. Pixel Vison Anxiety
6. Irreversible Crying Spell
7. Essentially a Vivisection
8. Ceaseless Memories of Seperation
9. In Consequence of Coincidence
10. Who Knows What You Deserve
11. Apyrexy
12. Now It's Clear
13. We'll Never Know the True Extent of Our Loss
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.